Xavier Andreux

19. listopadu 2007 v 17:53 | Shuichi-chan |  jednorázovky
summary: udelal co mu bylo receno. nekomu to ale nestacilo.
pairing: no pairing
warning: eeeeeeetou... dost tuctovej opis Armanda... ale... kdyz ja si ho tak vazne predstavuju:/
Na zaprášené podlaze v ztemnělém pokoji honosně vypadajícího domu klečel muž. Dopadal na něj tenký pás měsíčního světla, které pronikalo mezerou mezi špatně zatáhnutými závěsy, a tím alespoň trochu osvětlovalo jinak úplně tmavý pokoj. I když byla teplá červencová noc, muž klečící na podlaze se objímal rukama a jeho tělo se začínalo třást. Věděl že co nevidět umře, a nebude tomu moci nijak zabránit. Právě tahle bezmocnost v něm vyvolávala strach.
"Zklamal jsi, Xaviere." ozval se hlas z nejtemnějšího rohu místnosti. V té tmě by jste jen těžko poznali, muže, jehož oči, až nadpřirozeně modré, jako jediné dokazovali svou září, že v místnosti je kromě Xaviera ještě někdo.
"Já- já se snažil, pane! Dělal jsem, co jste přikázali! Je to Reginaldova chyba! Dal mi špatné informace! Řekl, že bude sama. Netušil jsem, že jich tam bude deset! To ten jeho zdroj selhal - ne já!"
Xavier se snažil ovládnout třas, a zkoušel alespoň trochu změnit své vyhlídky.
"Xaviere, Xaviere..." I když to znělo jako povzdech, ten výsměch v něm by nepoznal jedině hluchý. Věděl co přijde. Jakákoliv snaha byla předem zmařena. Stále však nepřestával doufat.
"Vím, že Reginald ti dal špatné informace. Proto mám pro něj stejný trest jako pro tebe. Jeho zdroj už svůj díl trestu dostal. Jeho zbytky se teď nejspíš krmí mořští masožravci."
Mořský příliv se v odpověď roztříštil o útes, na které stál dům. V dáli se ozvalo dunění hromu.
"Měl si však dost příležitostí a dost poskoků na to, aby jsi situaci obrátil ve svůj prospěch a přinesl mi to, oč jsem tě žádal, a sice tu všivavou Casper Williamsovou!"
Poslední dvě slova ze sebe doslova vyplivl. Odpor a opovrhnutí z nich jen okapávali.
Ozývající se kroky Xavierovi prozradili, že jeho pán se rozhodl ukázat se mu. Dostal teda definitivní rozsudek. Muž přešel k oknu a teatrálně rozhrnul závěsy, jediným prudkým pohybem. Místnost byla najednou zalita modravým světlem měsíce, který byl právě v úplňku. Muž se pak otočil, a podíval se Xavierovi zpříma do očí.
Tak nadpřirozeně modré oči ještě Xavier neviděl. Když se do nich díval, měl pocit, že vidí až do hlouby jeho duše, a jsou schopna odhalit všechna jeho tajemství. Byl to hypnotizující pohled, který ho naplňoval zvláštním pocitem. Raději uhnul pohledem. Zadíval se na mužův obličej. Muž, jemuž říkal pane, měl bledou, téměř bílou pleť, hladkou jako mramor a černé dlouhé vlasy, lemující jeho obličej se v měsíčním světle leskli jako hladina vody. Jeho rty byly krvavě rudé, čím s bledostí jeho pleti ostře kontrastovaly, a stejně tak k ní tím neodmyslitelně patřily. Nemohl se ubránit dalšímu pohledu do těch nadpřirozeně modrých očí. Zářily ve tmě jako dva drahokamy. Byly snad jediným elementem v té mrtvolně bledé tváři, který dokazoval, že za mramorově bledou pletí vře život. Jakoby jen neodráželi měsíční světlo... Jakoby vyzařovali vlastní, zvláštní a vábivé, které vás nutí dívat se, i když víte, že znamená smrt.
Ten obličej vypadal strašlivě, i krásně zároveň. Děsil vás, a zároveň jste od něj nemohli odtrhnout pohled.
Když muž viděl Xavierův užaslý pohled, nemohl se ubránit lehkému posměšnému úsměvu, který se mu dral na rty. Tím odhalil to, co doteď většinou zůstávalo každému skryté, i když o tom věděl každý, kdo ho jen trochu znal - dva ostré bílé špičáky. Ty, které obvykle brali život obětem, a dávali nový život některým vyvoleným. Ty, které se teď zaleskli v měsíčním světle.
Xaviera ovládl děs. Po čtyřech se připlazil k vampírovi, kterému už několik let věrně sloužil, výměnou za darovanou nesmrtelnost, a začal prosit. Zoufale. Téměř by to bylo až směšné, kdyby to nebylo tak ubohé. pomyslel si muž, kterého jméno znali jen ti, kterých život díky němu vyhasl.
"Přestaň!" zarazil chladně Xavierovy prosby.
"Zklamal jsi mě, a budeš platit. Stejně jako všichni ostatní, kteří selhali." S těmito slovy přinutil Xaviera vstát. Podíval se mu do očí a naposled na něj promluvil: "Mé jméno zní - Armand de Soldair. Bylo mi ctí, Xaviere Andreuxi"
Po tom co se představil, se mírně uklonil. Ten výsměch byl poznat téměř v každém gestu. Za jeho zády počínalo slunce svou každodenní pouť - svítalo. Věděl, že Xavier se neodváží vzepřít vůči jeho rozhodnutí. Pak v oblaku tmavého dýmu zmizel.
Slunce, které jindy život dává, v to ráno jeden vzalo. Vzalo život tvoru stvořeného z temnoty. Vzalo život vampírovi, jenž se provinil tím, že dělal, co mu bylo přikázáno.
Xavierovo tělo se ztratilo v plamenech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.